Malešický chodec

Malešice jsou jedinečná, i když na první pohled stavebně neuspořádaná městská část. Malešice nikdy nebyly souvisle se rozvíjející městskou čtvrtí měšťanské kultury konce 19. a začátku 20. století, ale vesnicí mezi poli, loukami, sady a vinicemi, která se rozrůstala po staletí v rámci svých téměř neměnných hranic. Malešice byly připojeny k hlavnímu městu Praze v podstatě náhle zákonem č.114 o Velké Praze v roce 1922.

Město bylo v té době daleko za horizontem a zprvu nejevilo o nově připojené části velký zájem. Vždyť první linka autobusu přijela do Malešic až v roce 1926 (to je osmnáct let po zavedení autobusů v Praze) a tramvajová trať zde není dodnes. Malešice postrádají kvůli svému vesnickému původu prvky městské tradiční struktury, jakými jsou např. významné obchodní ulice, korza, náměstí a parky a dále architektonické dominanty na významných veřejných místech (např. budovy škol, muzeí, divadel, domů finančních institucí ad.). Tento stav však není nutné vnímat negativně. Naopak! Určitá sídelní ucelenost starých Malešic (tedy původní rostlé obce), která nebyla významně znehodnocena a narušena další výstavbou, je nepochybnou hodnotou.

Území mezi původní obcí a městem bylo od vzniku Velké Prahy postupně zastavováno. Po krátkém období individuální výstavby rodinných domů přišla v 50. letech 20. století doba výstavby socialistických sídlišť a průmyslových okrsků, které vtiskly Malešicím jejich dnešní převažující kolorit. Sídliště Malešice, jedno z prvních pražských sídlišť, postavené v roce 1961, bylo po svém dokončení největším v Praze. Na unikátní dvanáctipodlažní věžové domy se přijel osobně podívat i Nikita Chruščov při své návštěvě Prahy v roce 1964. Teprve šest let po dokončení domů se dokončovaly terénní a sadové úpravy a komunikace. Malešický park byl dokončen až v roce 1970. Původně se v projektu počítalo s výstavbou kulturního domu s kinem, kavárnou a restaurací, ale nic z těchto záměrů nebylo realizováno. A tak zůstalo nové sídliště plánované pro 17 000 obyvatel s původní obcí Malešice a rodinnými domky v okolí bez jakékoli občanské a kulturní vybavenosti. A s tímto handicapem se Malešice bohužel potýkají až dosud.

Malešice jsou tedy sousedstvím staré původní rostlé obce, sídliště z 60. let a individuální výstavby rodinných domů. Tyto části zdánlivě nemají nic společného. Významné stavby v Malešicích jsou v podstatě venkovského a krajinného charakteru. Skoro všechny jsou však v současné době postiženy kolektivním zapomněním. Jen nemnoho kolemjdoucích si všimne zámku, který existuje stále ve své původní hmotě, i když komerčně značně znehodnocen. Kaplička sv. Václava na původní návsi je zarostlá zelení nevalné kvality a rybníček vzal za své. Výklenková kaple nad starými Malešicemi je sice stále tichou připomínkou tragédie bitvy u Štěrbohol, nicméně je opět zasunuta do porostu zeleně a téměř na hranici svého dožití. Základy nedostavěného kostela sv. Josefa zmizely pod novou bytovou výstavbou a poslední stavba s určitým duchovním významem a symbolikou Milíčova modlitebna je zřejmě bude následovat. Základní ideou a cílem všech aktivit, které jsou v Malešicích pořádány, je tento trend zastavit a případně zvrátit. Malešicemi je nutné procházet. Není zde nějaká významná dopravní linie MHD, na kterou by naši předkové navěsili významné stavby a městské prostory s cílem ukázat je. Malešicemi se musí chodit jako na výletě. Některá místa jsou skrytá a některá jsou v postranních zákoutích. Proto organizujeme vycházky, abychom si uvědomovali sílu a význam některých míst a pátrali pak např. po jejich minulosti. Malešice mají také své mýty. Asi nejvíce rozšířený je mýtus o univerzitě. Mnoho názvů ulic a míst je spojeno s pražskou univerzitou a jmény jejich rektorů a učitelů. Univerzita však vlastnila ves pouze v letech 1727 – 1784 tj. pouze cca 50 let. Názvy ulic jsou až z 20. století. Z dalších mýtů je možné zmínit např. Mýtus o vrchu Třebešíně jako staroslovanském „třebišti“ (tedy obětišti), který by dokládal dávné pohanské osídlení. Paměť místa se postupně vytrácí a mizí. Na starých pohlednicích Malešic z roku 1902 – 1908 vidíme venkovská stavení, idylická místa u rybníčku a na návsi a v textech vzkazy sdělující pocity z výletu na kolech či „velkého trampu“. Na starých fotografiích je zachycena atmosféra budování sídliště a radosti a strasti života na staveništi. Obojí je minulostí a Malešice především hledají svou současnou tvář a svůj vlastní genius loci a svá propojující témata. Odpovědí může být místo, stavba anebo možná naučná stezka, ale ukáže až čas. Zveme Vás tedy na návštěvu Malešic. Objevujte s námi kouzlo vesnice ve městě a jejího okolí. Vždyť nalézt smysluplný vztah k místu kde žijeme je tím nejlepším vzkazem pro další generaci.

Malešice – částečný místopis

Historie obce Malešice (výtah):

Malešice se nacházely u důležitých kupeckých cest. Původní název vsi zněl „Mališice“ = odvozen zřejmě od osobního jména Mališe, kterému obec patřila. První písemná zmínka o Malešicích pochází z roku 1309. V roce 1365 došlo ke změně názvu z Mališic na Malešice. V roce 1408 zde stála údajně gotická tvrz. Ve 2. pol. 15. století vlastnila Malešice staročeská vladycká rodina Malešických z Černožic, kteří vlastnili více obcí v okolí Prahy. Malešické vinice založené v souvislosti s nařízením Karla IV navazovaly na vinice olšanské.

Při obléhání Prahy za třicetileté války byla ves téměř zničena Švédy. V pol. 17.století hospodařil v Malešicích jeden jediný sedlák! Na konci 17.století připadla vesnice hrabatům Vratislavům z Milovic, kteří si nechali vystavět zámek. Dne 7. dubna 1727 koupila ves i zámek v Malešicích a ves Štěrboholy pražská univerzita a připojila je k univerzitním statkům Michle a Horní Počernice. Malešice byly jednou z univerzitních vesnic v letech 1727 – 1784. Na tuto dobu upomínají názvy některých ulic vzniklé ovšem až ve 20. století (Na Univerzitním statku, Bakalářská, Rektorská, Mistrovská a ulice připomínající učitele a rektory: Bacháčkova, Bydžovského, Heldova, Janderova, Kampanova, Kaňkova, Niedrleho, Srnadova, Zálužanského, Trollova, Vydrova). V roce 1922 došlo k připojení obce k Velké Praze.

Malešické památky a významná místa:

Seznam kulturních památek (dle seznamu Národního památkového ústavu):

– kaple Sv. Václava, Malešické náměstí
- výklenková kaple, Rektorská – zámek čp.1 (zámek, stodola, hospodářská budova I a II), Malešické náměstí 9
- hospodářská usedlost č.p.11 (obytný dům, hospodářský objekt, sýpka, stodola, kůlny), Tomsova 13

Kaple sv. Václava: Pozdně barokní kaple se zvoničkou z roku 1765 v místě původní návsi.

Výklenková kaple: Výklenková kaple stojí v Malešicích v blízkosti křížení ulic Rektorská a Na univerzitním statku. Stavebníkem byla pražská Univerzita Karlova a stavba proběhla údajně v roce 1757. Kaple byla údajně postavena na paměť bitvy u Štěrbohol (6/5/1757). Kaple je stejného typu jako proslulé kaple staroboleslavské poutní cesty. V tympanonu je umístěn čtyřlist – kvadrilob se zbytkem fresky s motivem poprsí Panny Marie. V nice je freska s Kristem na kříži a klečící Pannou Marií.

Zámeček s hospodářským dvorem: Stojí na Malešickém náměstí v místě původní středověké tvrze. Zámek nechal postavit v letech 1686 – 1689 Kryštofem Františkem, hrabětem Vratislavem z Mitrovic (nejvyšší zemský písař) podle návrhu architekta Giacoma Antonia Canevalleho za účasti štukatéra Giovanniho Spazia. Dnešní podoba je z roku 1755, kdy proběhly rozsáhlejší stavební úpravy zámečku. Součástí dvora je dodnes vzácně zachovalá barokní sýpka s dvoulodními prostory a dřevěnými stropy a stodola se segmentovými arkádami. Objekty využíval v posledních desetiletích Státní statek hl. m. Prahy a dnes zde sídlí různé firmy.

Hospodářská usedlost č.p.11 – Hotel Baroko: Bývalá raně barokní hospodářská usedlost byla v roce 1761 přestavěna a rozšířena. V 90. letech 20. století rekonstruována a přestavěna na Hotel Baroko.

Další významné stavby a místa:

Milíčova modlitebna: Postavena cca v roce 1957 dle návrhu architekta Bohumila Bareše. V současné době nevyužívána.

Dvojvrší vrchu Tábor a vrchu Smetanka, údolí potoka malá Rokytka: Zde se odehrál nejkrutější boj bitvy u Štěrbohol (6/5/1757). Rakouští vojáci Marie Terezie zde byli poraženi vojsky pruského krále Bedřicha (Fridricha) Velikého.

Jiráskova vila: Vznikla v místě bývalé boudy hlídače vinice a skladu zemědělského nářadí. Další stavební vývoj s různými majiteli. Na přelomu 19. a 20. století byla zahrada přeměněna na park a usedlost na vilu. Poté se vlastníkem stal komorní rada a průmyslník Jirásko (majitel největšího pražského obchodu s uhlím a vysočanské továrny na nábytek), který zahradu i s vilou vlastnil do konce 2. světové války. Vilu přestavěl na pseudorenesanční zámeček. Založením novokrajinářského parku pověřil významného zahradního architekta a městského zahradníka Královského hlavního města Prahy architekta Františka Thomayera (např. Karlovo náměstí, Chotkovy sady apod.). Celková koncepce parku s množstvím průhledů a malebných romantických zákoutí a scenérií zůstala zachována.

Za války bylo v objektu velitelství gestapa a německý vojenský lazaret (ten byl údajně v protější budově školy). Na konci války byly odvezeny veškeré dokumenty, pravděpodobně včetně těch, které se týkaly nemovitosti a parku. Doklady o původní podobě parku se tak nedochovaly. Během války také zmizela původní sochařská výzdoba. V roce 1946 objekt zkonfiskoval stát na základě Benešových dekretů. V roce 1948 jej stát převedl na hlavní město Prahu. V roce 1954 byla přidělena společně s hrdlořezskou školou Zahradnickému podniku hl. m. Prahy pro podnikové učiliště.

David Mateásko, architekt a člen naší iniciativy