Malešické umění

Ano, také Malešice mají své umění. Nachází se tu nejméně patnáct soch a plastik.

Převážná část sochařské výzdoby Malešic pochází z doby budování sídliště. To začalo růst na samém začátku 60. let. V roce 1965 bylo schváleno Usnesení vlády Československé socialistické republiky o řešení otázek uplatnění výtvarného umění v investiční výstavbě. Bylo v něm několik zásad: že jistá část peněz určených na výstavbu se musí investovat do umělecké výzdoby (počítalo se podle složitého algoritmu, zhruba 1,5–4 procenta) – sochy byly zakresleny už v projektu. A že veškeré umění musí schválit umělecká komise Českého fondu výtvarných umělců. Výsledek je vidět i u nás v Malešicích: děl je hodně a zdobí třeba i malešickou teplárnu. Jejich umělecké poselství není zrovna burcující. Šlo většinou hlavně o to nikomu nevadit a projít před komisí.

Ve starší době se umění v Malešicích vyskytlo spíš výjimečně. Objevili jsme vlastně jenom pomníček obětem první světové války v ulici Vydrova. Jedná se nejspíš o produkci řadového kameníka, jehož hrdý český lev tak trochu připomíná pejska.

Nedá se tedy říci, že by Malešice byly zrovna místem špičkového sochařství. Ale i tady se najdou sochy, které mají své příběhy a stojí za pozornost. Ano, také Malešice mají své umění.

Obr a hlavonožci

Nejvýznamnější malešický soubor soch najdeme v areálu domova pro seniory. Domov projektovali architekti Vlado Milunić a Jan Línek, začali v roce 1974 a pro spolupráci oslovili několik umělců: Karla Nepraše, Kurta Gebauera a Čestmíra Sušku.

Čestmír Suška (nar. 1952) sem navrhl umístit dvě sochy, jimž říkal hlavonožci. Jsou to zároveň postavy a zároveň obličeje, Šťastný princ a Rytíř (obojí 1986). Vedou k nim stezky lemované kamennými patníky. Jak autor připomíná, jsou recyklované – našel je totiž vyhozené na skládce. Čestmír Suška vzpomíná v knize Suška: „Dále mne požádali, abych z opěrné zdi jednoho z domů ve svahu udělal umělou skálu v duchu romantismu. To jsem s chutí učinil, protože jsem se v té době zabýval výrobou obrovských soch, hlav, inspirovaných skalami v Českém ráji. Nejtěžší bylo projít s návrhy přes uměleckou komisi svazu výtvarných umělců, což se po několika pokusech nakonec podařilo, avšak jen díky Milunićovu buldočímu tlaku a taktizování.“ Problém ovšem nastal při kolaudaci, komise odmítala uznat, že se jedná o umění, a zaplatit.

Také realizace byla lehce kuriózní. Areál stavby obklopovaly strážní věže a ostnatý drát, pracovali tu vězni. Mezi nimi umělec s přáteli stavěli „ze sudů různé velikosti“ bednění a do něj se odlívala betonová skála. Vznikla tak monumentální plastika 10 metrů dlouhá a 3,5 metru vysoká s názvem Obr, Velryba, Žába (1986). Pozorný kolemjdoucí tam tvory vidí, méně pozorný si bude myslet, že jde o beton náhodně vylitý z míchačky.

Kurt Gebauer (nar. 1941) je autorem mnoha soch ve veřejném prostoru, většinou s nádechem grotesky a ironie. Karel Nepraš (1932–2002) pracoval už od 60. let s kovem v surové, neušlechtilé podobě. Měl rád trubky, dráty, ozubená kola. Z jejich spolupráce vznikl altánek pro malešický domov důchodců. Altán (zřejmě 1984) byl před několika lety rekonstruován a přemístěn do oploceného prostoru Alzheimer centra.

Všechny sochy lze najít v areálu mezi ulicemi Rektorská a Bakalářská.

Lavina v Úžlabině

Bylo 31. května 1970, 15.23 hodin. V Peru vypuklo zemětřesení, které strhlo obrovskou masu ledu a kamení z nejvyšší hory Huscarán. Lavina se valila do hustě obydleného údolí, zůstalo pod ní více než 20 tisíc lidí. Mezi nimi také čtrnáct československých horolezců, kteří pod Huscaránem tábořili.

Do Československa přicházela o tragédii spousta zpráv, osud horolezců byl však dlouho nejasný – až za dvanáct dní přišlo oznámení, že pravděpodobně zahynuli, těla se však nikdy nenašla. Tragický příběh, sdílený všemi skoro v přímém přenosu, zapůsobil také na sochaře Miloslava Hejného (1925–2013), který žil a tvořil v Janderově ulici v Malešicích. Tím spíš, že expedice se účastnil i jeho známý, sochař Valerián Karoušek.

Hejného památník horolezcům, oficiálně nazvaný Život (1976), připomíná horu nebo orla a navozuje pocit padající masy, tím spíš, že stojí na prudkém svahu nad ulicí V Úžlabině. Miloslav Hejný vytvořil mimo jiné také výzdobu do haly hotelu Intercontinental – soubor dřevěných plastik s krbem Začarovaný les (1970). Krb byl odstraněn, plastiky se částečně dochovaly. Jeho manželkou byla výtvarnice Olga Hejná (1928 – 2017), autorka knížek pro děti, z nichž některé sama ilustrovala. Vymyslela charakter postavičky Hajaja.

Děvčata z Malešic

Postavy, zejména postavy žen, mají jednu výhodu – neurazí nikoho, ani komunistickou komisi. A tak se v 70. a 80. letech objevilo v Malešicích hned několik ženských figur. Zřejmě v roce 1972 byla před základní školu v ulici Nad Vodovodem osazena plastika Václava Bejčka (1922–1983) s názvem Poezie a umění/učení. Podobná ženská postava z jeho dílny sedí před hotelem Mama Shelter (dříve Parkhotel) v pražských Holešovicích.

Ve stejném roce se v nákupním středisku Oáza mezi ulicemi Božecká a Limuzská objevila socha Hudba (1972) od sochařky Věry Merhautové (1921–1996). Je schoulena do vejčitého tvaru, který je pro sochařku typický. Asi nejznámější sochou Věry Merhautové je pomník Jožky Jabůrkové (1965). Je umístěný na Olšanských hřbitovech při Čestném vojenském pohřebišti.

Když byla dokončena malešická poliklinika, tehdy OÚNZ Malešice, přibyla ještě jedna žena – socha Oddych (1985) od sochaře Jiřího Kryštůfka před vchodem v ulici Plaňanská. Tvořit mladé ženy a dívky, to byl jeho recept na úspěšnou kariéru. Ozdobil jimi nejedno prostranství: kavárnu Slavia; tamní dívka Pražské jaro (1983) byla však později ukradena, nebo Náměstí Míru, kde stojí socha Mír (1979). Jeho dívky a jeho „angažovaný realismus“ měl režim rád: byl profesorem AVU, získal titul zasloužilý umělec a řadu výstav a zakázek.

Další sochy a plastiky:

Ladislav Kovařík – Rodina (1974) – Heldova ulice

Tomáš Podrázský – Malešická zeď (2014) – Malešický park u ulice Cerhenická

Čestmír Suška – koule v parku (2013–14) – Malešický park

autor neznámý – sgrafito u vstupu do Bytového domu Malešice – Počernická 64

autor neznámý – mozaika na zdi Teplárny Malešice – Teplárenská 1

autor neznámý – socha tiskařského stroje u vstupu do tiskárny Svoboda Press – Sazečská 8

autor neznámý – památník padlým za první světové války – ulice Vydrova

Karel Nepraš, Kurt Gebauer – Altán (zřejmě 1984) – Domov pro seniory

Vzpomínky sochaře Čestmíra Sušky na práci na sochařské výzdobě Domova pro seniory (postaven 1974 – 1985).

„V té době se na mne obrátili architekti Milunić a Línek a nabídli mi možnost vytvořit sochy pro areál domova důchodců v Malešicích, kde realizovali také Nepraš s Gebauerem. Umístili jsem tam dvě kamenné sochy „Rytíř“ a „Šťastný princ“. Byly to idoly-hlavonožci, doplněné řadami kamenných patníků, jež jsem nasbíral vyhozené na skládce, to byla moje první recyklace. Dále mne požádali, abych z opěrné zdi jednoho z domů ve svahu udělal umělou skálu v duchu romantismu. To jsem s chutí učinil, neboť jsem se v té době zabýval výrobou obrovských soch, hlav, inspirovaných skalami v Českém ráji. Nejtěžší bylo projít s návrhy přes uměleckou komisi svazu výtvarných umělců, což se po několika neúspěšných pokusech nakonec podařilo, avšak pouze díky Milunićově buldočímu tlaku a taktizování. Když komise přijela na kolaudaci, tak se nejprve z volhy vykutálel úplně ožralej sochař Bartoš, načež komise prohlásila, že jsem se zbláznil a že tu skálu neskolaudujou. Problém byl v tom, že výsledná skála neodpovídala modelu schválenému komisí. Musel jsem vyrobit nový model podle finálního stavu skály a ten opatřit razítkem svazu, které jeden můj kamarád vyřezal do brambory. S tímto modelem jsem vyhrál soudní spor a svaz musel dílo zkolaudovat a zaplatit. Od té doby jsem už ale do komise až do konce roku 1989 nesměl.“

Z knihy:

DVOŘÁK, Jan (ed.), OLIČ Jiří, Čestmír Suška, Praha: Gallery 2012.

Další zdroje:

HAVELKA, Miloš, Kříž, Jan, JUŘÍKOVÁ Magdalena, Karel Nepraš, Praha: DOX 2012.

Slovník českých a slovenských výtvarných umělců, Praha: Výtvarné centrum Chagall 2000.

www.vetrelciavolavky.cz.

Náš naučný leták o sochách v Malešicích si také můžete stáhnout ve formátu PDF